Finanční analytický úřad (FAÚ) zareagoval na srpnové rozhodnutí Nejvyššího soudu a upřesnil, že povinnost hlásit nesrovnalosti při zjišťování skutečného majitele nadále trvá. Z pohledu povinných osob – bank, investičních poradců, správců fondů či notářů – je to zásadní informace. Nejvyšší soud sice označil český zákon o evidenci skutečných majitelů za rozporný s unijním právem v části, kde umožňuje široké veřejnosti volný přístup do evidence, ale FAÚ zdůraznil, že tato námitka se týká pouze možnosti státu vynucovat splnění evidenční povinnosti, nikoli oznamovací povinnosti vůči nesrovnalostem. Jinými slovy, pravidla AML zůstávají plně v platnosti.
Co to znamená pro praxi
Představme si situaci, kdy poradce při kontrole klienta narazí na odlišnost mezi údaji v evidenci skutečných majitelů a skutečným stavem. Typickým příkladem je zahraniční holding, kde se jako vlastník v ESM uvádí český jednatel, ale ve skutečnosti společnost ovládá zahraniční trust. Taková nesrovnalost musí být oznámena FAÚ podle § 15a AML zákona. Nepostačí jen poznámka v interní dokumentaci – oznámení je zákonnou povinností, jejíž nesplnění může znamenat citelnou sankci. Pokuta se v praxi může vyšplhat až k několika milionům korun, a to nejen pro instituce, ale i pro fyzické osoby odpovědné za compliance.
Vzhledem k objemu dat je třeba chápat tento proces nejen jako administrativní zátěž, ale jako pojistku proti legalizaci výnosů z trestné činnosti. Statistiky FAÚ za rok 2024 ukazují, že z celkových 3 200 podaných hlášení se právě nesrovnalosti ve skutečných majitelích objevily u 18 % případů. To znamená, že téměř každé páté hlášení vedlo k dalšímu šetření, a v několika desítkách kauz i k odhalení skrytých vazeb na praní špinavých peněz.
Jak správně postupovat
Pro povinné osoby je klíčové nastavit interní kontrolní mechanismy tak, aby nesrovnalosti byly včas identifikovány. Prakticky to znamená prověřovat nejen údaje z evidence, ale také si vyžádat podpůrné dokumenty – například akcionářské dohody, zakladatelské listiny zahraničních entit či výpisy z obchodních rejstříků. Pokud klient tvrdí, že ovládající osobou je někdo jiný než osoba uvedená v ESM, je nutné tuto skutečnost zdokumentovat a neprodleně ohlásit FAÚ.
Co by se stalo, kdyby povinná osoba hlášení nepodala s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu? Z právního hlediska by se dopustila porušení AML zákona, protože rozsudek NS se vztahuje výhradně k nemožnosti vymáhat evidenční povinnost. FAÚ i Ministerstvo spravedlnosti jednoznačně potvrdily, že oznamovací povinnost zůstává. Jinými slovy – i kdyby evidence obsahovala chybné údaje, kontrolní mechanismus založený na § 15a AML zákona je stále účinný a závazný.
Zajímavostí je, že Česká republika se tak ocitla v paradoxní situaci. Na jedné straně soud říká, že evidence nemůže být veřejně vynucována, na druhé straně úřad trvá na povinnosti nesrovnalosti hlásit. To nutí instituce k ještě větší obezřetnosti a aktivnímu sběru dat. V praxi to znamená, že finanční poradce musí mít detailní znalost klientovy vlastnické struktury, i kdyby evidence tvrdila něco jiného. Odpovědnost neleží na klientovi, ale na povinné osobě, která kontrolu provádí.
Pro expaty a zahraniční klienty je důležité vědět, že české instituce budou nyní ještě přísněji vyžadovat dokumenty potvrzující skutečné vlastníky. A to i v případech, kdy by se zdálo, že česká evidence postačuje. Pokud tedy zahraniční rodina spravuje svůj majetek přes trust v Lichtenštejnsku, česká banka nebo investiční poradce si vyžádají notářsky ověřené listiny. Nejde o formalitu, ale o prevenci možných sankcí, které by dopadly přímo na instituci.
FAÚ tak svým stanoviskem vyslal jasný signál: pravidla AML se nezastavují ani před judikaturou Nejvyššího soudu. Povinné osoby musejí i nadále hlásit nesrovnalosti a připravit se na detailní prověřování vlastnických struktur.
