Zahraniční život přestal být výsadou nadnárodních manažerů. Dnes jde o globální přesun mozků, peněz i rodin. Jenže romantická představa expata, který s notebookem v ruce pracuje pod palmou, naráží na realitu formulářů, přeregulovaných daňových systémů a nejistoty. V roce 2025 už není hlavní otázkou, kam se stěhovat, ale jak dlouho tam zůstat, zda si zachovat občanství, nebo jak zajistit děti a majetek. Expatriace se z prestižního statusu stala pragmatickým rozhodnutím – motivovaným bezpečností, náklady a kvalitou života.
Na konci června 2025 žilo v České republice 1 091 409 cizinců s povoleným pobytem. Více než 10 % populace, z toho třetinu tvoří obyvatelé Prahy. Nejpočetnější skupinou jsou občané Ukrajiny s dočasnou ochranou, následováni Slováky, Vietnamci a Rusy. Praha se profiluje jako klíčový středoevropský hub pro expaty – ovšem s rostoucími nároky. Náklady na bydlení rostou, zdravotní systém je pod tlakem a integrace naráží na limity jazyka i legislativy.
Globální čísla, která mění pravidla
Na globální úrovni mluvíme o více než 300 milionech mezinárodních migrantů, přičemž přibližně 55 milionů tvoří lidé, kteří se přestěhovali z důvodu bezpečnosti, klimatu nebo ekonomické nestability. Tato čísla zpochybňují tradiční definici „expata“. Ten dnes není nutně manažer korporace, ale může jím být důchodce na Mallorce, IT specialista pracující z Thajska nebo rodina z Latinské Ameriky, která hledá azyl.
V tom se skrývá zásadní proměna: expatem se člověk nestává kvůli práci, ale kvůli přežití, komfortu nebo budoucnosti svých dětí.
Zajímavý je vývoj mezi americkými občany – zhruba 9 milionů z nich žije dlouhodobě mimo USA. Stále více z nich zvažuje vystoupení z amerického daňového systému a vzdání se občanství – z 30 na 49 % během jediného roku. Důvod? Byrokratická a daňová zátěž, frustrace z FATCA, povinnosti vůči IRS. Tento trend signalizuje, že globální mobilita není jen o výhodách, ale i o právním riziku.
Co řeší expat v praxi
Dlouhodobý pobyt mimo domovinu vyžaduje promyšlený přístup. Nestačí mít dobrou pracovní nabídku nebo ideální místo k životu. Kritická je daňová rezidence – nejen kvůli zdanění příjmů, ale i kvůli nastavení smluv, pojištění nebo dědictví.
Digitální nomádi často podceňují fakt, že při pobytu nad 183 dní mohou být považováni za daňové rezidenty – a to i v zemi, kde nepracují. Výsledkem může být dvojí zdanění, pokuty i ztráta benefitů. Přitom právě u těchto pracovníků se předpokládá, že jejich počet do roku 2025 přesáhne 80 milionů. Z nich téměř polovina pochází z USA a průměrně vydělávají přes 120 000 dolarů ročně. Mnozí však působí v prostředí, kde je jejich status právně neuchopený nebo nejasný.
V Dubaji, kde tvoří expati 87 % obyvatel, došlo k výraznému posunu. Růst nájmů o 16 % při stagnaci mezd tlačí na střední třídu. Podobně v Kataru narušily bezpečnostní incidenty stabilitu a mnozí zvažovali náhlý odchod bez zajištění alternativy. Stěhování už není jen o komfortu, ale o přežití, ochraně majetku a kontinuitě práce.
Česko není výjimkou – ale příležitostí
Česká republika má v rukou nástroje, jak se stát stabilním bodem pro expaty – za předpokladu, že bude legislativně i systémově předvídatelná. Je třeba rozlišit krátkodobé pracovní pobyty, vyslání zaměstnance a dlouhodobé usazení, protože každá z těchto variant znamená jiný přístup k daním, zdravotnictví i administrativě.
Běžnou chybou je nejasná dokumentace příjmů, podcenění režimu dvojího zdanění nebo špatně nastavené majetkové vztahy. Zaměstnavatelé i jednotlivci často neznají konkrétní české požadavky a doplácejí na to pokutami, průtahy nebo ztrátou nároků.
Pokud má být expat v Česku úspěšný, musí mít nejen správně nastavené pracovní a daňové parametry, ale i plán pro krizovou situaci – od pojištění až po repatriaci. Finanční poradci, právníci a investiční specialisté musejí být schopni nabídnout komplexní řešení – včetně scénářů pro návrat, rozdělení majetku v různých jurisdikcích nebo přesun zisků mimo EU.
Globální expanze už není jen o odvaze, ale o precizní přípravě. Expat zítřka bude ten, kdo umí reagovat dřív, než se pravidla změní.
