Finanční arbitr zneplatnil úvěrovou smlouvu: precedens, který mění pravidla
Rozhodnutí finančního arbitra z ledna 2025, kterým byla zneplatněna smlouva o spotřebitelském úvěru od společnosti HELP FINANCIAL, představuje významný precedent. Důvodem byla nedostatečná prověrka úvěruschopnosti klienta, což je v rozporu s požadavky zákona o spotřebitelském úvěru. Výsledkem byla neplatnost smlouvy, povinnost vrátit přeplatky a sankce ve výši 15 000 Kč.
V daném případě šlo o dva úvěry – 12 000 Kč z roku 2019 a 15 000 Kč z roku 2020 – s roční úrokovou sazbou 70,89 %. K úvěrům byly připočteny poplatky, čímž se celková zaplacená částka vyšplhala na 29 200 Kč, zatímco jistina činila 27 000 Kč. Arbitr rozhodl o vrácení 2 200 Kč jako bezdůvodného obohacení a konstatoval, že poskytovatel úvěru nepostupoval s odbornou péčí.
Zákonné povinnosti poskytovatelů úvěrů
Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je poskytovatel povinen před uzavřením smlouvy prověřit schopnost spotřebitele splácet úvěr. Nestačí přitom čestné prohlášení – zákon vyžaduje doložení příjmů, výdajů nebo jiných relevantních údajů. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES navíc stanoví, že bez ověření úvěruschopnosti nesmí být úvěr vůbec poskytnut. Soudní dvůr EU opakovaně potvrdil, že tuto povinnost nelze zhojit ani tehdy, pokud klient úvěr následně bez problémů splatil.
V tomto konkrétním případě se poskytovatel spoléhal na kusé a nedoložené informace. Arbitr proto konstatoval porušení zákonné povinnosti, které vedlo k neplatnosti smlouvy. Je důležité zdůraznit, že neplatnost smlouvy není automatická – musí být prokázáno, že poskytovatel měl důvodné pochybnosti o schopnosti klienta úvěr splácet, a přesto úvěr poskytl.
Důsledky pro praxi a spotřebitele
Z hlediska praxe je důležité, že řízení před finančním arbitrem je bezplatné a může vést k vrácení přeplatků i v případech, kdy je úvěr již splacen. Spotřebitelé by měli zbystřit zejména tehdy, pokud jim byl úvěr poskytnut bez doložení příjmů nebo pokud roční úroková sazba přesahuje 40 %, což Nejvyšší soud již dříve označil za lichvu.
Zajímavý je i výklad otázky uznání dluhu. Arbitr potvrdil, že uznání dluhu není náhradou původní smlouvy, ale pouze jejím modifikačním nástrojem. Pokud byla původní smlouva neplatná, uznání dluhu ji nezhojí. V některých případech však může mít právní význam, zejména pokud je spojeno s novým plněním – to je však nutné posuzovat individuálně.
Z pohledu regulace je alarmující skutečné zatížení klienta. U půjčky 15 000 Kč zaplatil včetně poplatků a úroků více než 25 000 Kč, což znamená efektivní RPSN přesahující 100 %. V západní Evropě by taková sazba byla považována za lichvu. Česká právní úprava přitom vychází z evropské směrnice, a proto argument, že „klient věděl, do čeho jde“, není právně relevantní.
Závěr a morální hazard
Rozhodnutí finančního arbitra tak může sloužit jako praktický návod pro spotřebitele, kteří mají podezření, že jim byl úvěr poskytnut v rozporu se zákonem. Zároveň však otevírá širší debatu o rovnováze mezi ochranou spotřebitele a odpovědností jednotlivce. Evropská legislativa klade důraz na ochranu slabší strany, což v praxi znamená, že odpovědnost za posouzení rizika nese téměř výhradně věřitel. To je z pohledu ochrany spotřebitele pochopitelné, ale zároveň to může vést k morálnímu hazardu, kdy se spotřebitel spoléhá na to, že i nevýhodná smlouva bude nakonec zneplatněna.
